Jdi na obsah Jdi na menu

Vzpomínka na 60. hasičská léta v Tylovicích

Je vlastností starců, že vzpomínají na mladá léta a někteří dokonce vnucují své vzpomínky ostatním. Navíc vzpomínky nemusí být přesné, proto se všem předem omlouvám.

Jak jsem se stal hasičem
Než jsem se do Tylovic přiženil, jeden rodilý Tylovjan mi sdělil, že jestli chci být správným občanem dědiny, musím být hasičem, neboť platí zásada: „Co Tylovjan , to hasič!“  Květoš, který mne do spolku získal, se v krátké době z Tylovic odstěhoval. (Zřejmě platila i zásada, že když chce někdo ze spolku odejít, musí sehnat náhradníka.)
Protože proti hasičské uniformě neměla připomínky ani moje manželka, stal jsem se tedy hasičem. Vlastně požárníkem, neboť v těch dobách bylo slovo hasič bráno skoro jako nadávka. (Požáry se tehdy nehasily, ale likvidovaly.)
Psal se rok 1967 a já jsem přišel do hasičského  kolektivu ve šťastném období, kdy byl předsedou Josef Slovák. Velitelem byl Karel Slovák z uličky nad kovárnou, ve které tehdy žili jen obyvatelé tohoto příjmení.
Jelikož  v té době začalo oživování požárního sportu, sestavil Karel družstvo, s nímž se odvážil i na nějaké soutěže. Z počátku to byla jenom sranda a naše účast byla spíše pro to, aby byla nějaká činnost. Později nás Karel a starší hasiči vyhecovali natolik, že jsme soutěžení začali brát vážněji a někdy se nám podařilo získat i nějaké lepší umístění. Každopádně jsme si při nácviku i soutěžích užili trochy pohybu a hlavně hodně srandy.

hasici.jpg

Archivní foto hasičského družstva: 2.foto: Zleva dřepící: Jan Surý, Josef Fiurášek, zleva stojící: Josef Divín, Přema Slovák, Josef Konvičný, Jan Petřvalský, Metoděj Martínek, Karel Slovák. Pán v civilu je předseda Josef Slovák.Úplně nahoře vyskakuje jan Křenek. Za družstvem je skříňová T 805, která patřila lyžařům. Na soutěž hasiče vezl Zdeněk Solanský z Arendy

Vzpomínka na členy družstva
Chtěl bych zavzpomínat na těch pár roků mého života a hlavně na lidi, z nichž už  většina není mezi námi:
Předseda Josef Slovák. Byl to pán o generaci starší než my. Důstojného vzezření, které uniforma ještě zdůrazňovala.  Jezdil s námi na všechny soutěže, kde se rád setkával se známými hasiči z celého okolí.  Když se občas zadařilo i nám Tylovjanům,  tehdy byl úplně spokojený člověk. Hasičskému spolku věnoval hodně času a někdy i svých financí. Nejednou se stalo, že část občerstvení  družstva na závodech platil ze svého.
Velitel  Karel Slovák. Jak je vidět na fotografii, jeho postava byla nepřehlédnutelná a budila přirozený respekt a autoritu. Jelikož měl dostatečné zkušenosti ze soutěží a potřebný hlasový fond, dokázal nás vyhecovat  k trochu lepšímu pohybu. Když Karel zavelel, tak jeho hlasu uposlechli i trochu „nahluchlí“ závodníci.
Strojník Josef Konvičný. Z nás byl jeden z nejmladších. Díky tomu, že měl v těch dobách dokonalou fyzickou kondici, dokázal, kromě velitele Karla, natočit čtyřválcový motor od naší dvoukolové stříkačky DS 16. Staral se o ní jako o vlastní a po dlouhou dobu ji udržoval v perfektním stavu. Svoji činnost bral vážně a byl dost nervózní, když někdo při soutěži jeho snahu zhatil nějakou chybou nebo nedbalostí.
Přemysl Slovák – syn našeho předsedy. Při soutěžích asistoval většinou u savic. Byl mladý, rychlý a obratný. Tato vlastnost byla velice důležitá, protože někdy  vznikl problém sací hadice spojit tak, aby těsnily a ještě je dát do vodního zdroje, kterým byla někdy jenom tůň v potoku. Občas se s hadicemi v potoce ocitli i oba závodníci. (Až později se při soutěžích voda nasávala pouze z nádrží.)
Sluší se připomenout, že Přema Slovák sestavil a úspěšně vedl družstvo žáků,  z nichž se v pozdějších letech doplňovalo družstvo mužů.
Jan  Petřvalský patřil také k mladším členům soutěžního družstva. Znal všechny úlohy v družstvu, takže dokázal zaskočit kdekoliv. Tehdy ještě vysokoškolský student se smyslem pro humor dokázal přiléhavě okomentovat dění v našem družstvu a vznikající hádku převést do veselejší nálady. Od kamarádů ze školy znal hodně slovenských vtipů a průpovídek, z nichž se vždy něco hodilo na danou situaci.
Metoděj Martínek byl tehdy ještě svobodným mladíkem. Energický, rychlý až divoký a  proběhnout se při požárním útoku jej velice bavilo.
Josef Fiurášek bydlel sice v Rožnově, ale do Tylovic chodil rád. Byl už starší a svou funkci bral vážně  a důkladně.. Při požárním útoku měl na starost rozdělovač a vedení B. Byl to dost náročný úkol a někdy, když se podařilo strojníkovi rychle nastartovat, byla voda na místě dřív než Josef. Později, když tylovští hasiči dostali auto Tatru 805, ji Josef řídil a o auto se staral.
Jan Křenek, jeden z nejmladších členů družstva, byl také z Rožnova. Mladík, kterého teprve nedávno opustila puberta a prudce se mu zapalovala lýtka. Byl kamarádský a případné výtky  prohřešků bral s úsměvem. Při požárním útoku musel být pod neustálým dozorem někoho odpovědnějšího, neboť se nikdy nevědělo, co provede.
Josef Divín. Urostlý chasník klidné až pohodové povahy, kterého nic nevyvedlo z klidu. Aby se dostal do tempa, musel být spřažen vždy s někým energičtějším. Nejvíc na něj platil Jenda Petřvalský nebo Přema Slovák.  Na výtky jeho chyb odpověděl vždy odzbrojujícím nevinným úsměvem. O některé se při tom pokoušel infarkt, velitel Karel většinou mávl rukou a šel raději pryč.
Jan Surý. Když jsem už všechny pomluvil, musím říct i něco o sobě.  V těch krásných dobách jsem byl sice ještě mladý, ale jak je z výše uvedeného zřejmé, už ženatý. Jako člověku bez vrozených hasičských tradic a zkušeností mně bylo svěřeno vedení prvního proudu z hadic „C“. Protože to byla poměrně lehká úloha, většinou jsem byl  u cíle dříve než voda.

Sobotní tréninky
Příprava na závody probíhala většinou v sobotu. To se sešlo na plácku před hasičárnou  „Na obecním“ několik  a někdy dokonce všichni členové družstva. Vrata zbrojnice byla už otevřena a Pepa Konvičný už leštil a zkoušel chloubu našeho spolku -  stříkačku DS 16. Ostatní nejdříve museli stáhnout s věže hadice, které byly od minulého týdne už suché. Když se hadice pěkně srolovaly, mohl započít trénink. Nejdříve se trénovalo nasucho v prostoru před zbrojnicí. Potom se stříkačky chopili všichni členové družstva a společnými silami jsme ji dostrkali přes silnici a mostek do protější uličky, kde bylo více místa pro provedení požárního útoku. Nikomu jsme nepřekáželi, protože jediné auto v této části dědiny měl Bohuš Slovák a ten vyjížděl jenom na velké svátky. Když jsme se dostatečně vyblbli nasucho a velitel byl spokojen, dovolil nám, abychom z mostku spustili sací hadice do Hážovky a zkusili požární útok s vodou. Část obsluhy byla mokrá ještě než se podařilo dostat vodu do stříkačky. Ostatní, aby jim to nebylo líto, se postříkali navzájem. Po takto úspěšném cvičení jsme dotlačili zase stříkačku zpátky do zbrojnice. Pověsili jsme hadice na věž,  Pepík Konvičný vysušil a vyleštil stříkačku a zavřel garáž. Nám nezbylo, než se jít usušit domů. Ti kteří předpokládali, že schnutí urychlí vnitřním ohříváním, odešli na Harcovnu.

Stříkačka DS 16 uhasila i velký oheň
Byl to těžký, ale spolehlivý stroj. Když chytil vodu, tak ji hnal pořádnou silou tak, že silný proud bez problémů rozpojil špatně dotažené spojky hadic. Na starších konopných hadicích udělal tlakovou zkoušku tak důkladně, že málokterá vydržela. Pokud někdo nedržel proudnici řádně, vytrhla mu ji voda z rukou a všichni kolem byli mokří. Stříkačka klidně utáhla tři proudy „C“.
Na závody sice moc vhodná nebyla, ale v případě požáru dokázala z dostatečného zdroje vody uhasit i velký oheň.       

strikacka.jpg                        Stříkačka DS16 byla těžkým, ale spolehlivým strojem.

Jak jsme soutěžili

Teď bych rád zavzpomínal na hasičské soutěže. S odstupem let už nevím, jestli to byly pouze okrskové nebo se nám podařilo dostat i na nějakou okresní. Určitě jsme byli ve Velkých Karlovicích, Karolince, na Dolní Bečvě, možná v Zubří nebo Zašové. Když se totiž Karlovi zdálo, že jsme alespoň trochu vycvičeni, přihlásil nás na soutěž. Pro družstvo našel ve zbrojnici nějaké hasičské oblečení s bytelným opaskem a nezbytnou hasičskou přilbou.  Kompletně vystrojené družstvo vytlačilo stříkačku ze zbrojnice a čekalo. Jelikož jsme neměli své auto, vozil nás na soutěže Zdeněk Solanský s Tatrou 805, která patříla lyžařům. Někdy nás svezli rožnovští nebo vigantští hasiči. Pokud byla soutěž  poblíž, dojeli pro nás do Tylovic i organizátoři z pořádajícího sboru. Teprve později, když jsme měli svou T 805,  jsme byli trochu soběstačnější. Protože naše auto mělo už svá nejlepší léta za sebou, víc než jízdy za volantem si užil  Josef Fiurášek poležení pod autem při opravách.
 Nesmím opomenout důležitou součást výstroje – hasičskou přilbu. Byla  černá s chromovanou ozdobou na vrchu, pěkně těžká z poctivého železného plechu. Od vojenské se lišila pouze v tom, že ještě hůře seděla na hlavě a občas někomu při útoku spadla až na nos a takto dezorientovaný soutěžící doběhl někdy i tam, kde to původně nezamýšlel, pokud se mezitím nezastavil o nějakou překážku.
Kromě požárního útoku nasucho a namokro jsme na soutěžích běhávali i překážkové dráhy. Tam měla přilba nezastupitelnou úlohu v tom, že zaručeně spadla závodníkovi přes oči, když ne před překážkou, tak určitě za ní.

Scény jak z němého filmu

Na soutěžích bývaly i závody jednotlivců v různých disciplínách. Velice zajímavé bylo, když se  přihlásil závodník, který si svoje sebevědomí podpořil něčím ostřejším, to potom nebylo o zábavu nouze.
Bývaly to krásné scény skoro jak z němého filmu. Škoda, že tehdy ještě nebyly digitální kamery…
Jednou se místní  soutěžící zaplantal do vlastních hadic, se kterými běžel a místo rozhození je různě roztahal a zauzlované napojil na hadici, která byla úplně mimo hřiště. Samozřejmě ztratil proudnici a musel se vrátit a hledat ji.
O proběhnutí po kladině nebo přelezení překážky se sice pokoušel, ale neúspěšně.  Zatímco rozhodčí měli problém jak takové vystoupení vyhodnotit, obecenstvo řvalo nadšením. Jindy zase podobně posilněný závodník, po převzetí proudnice jakožto štafetového kolíku, utíkal proti směru štafety. Zážitků bylo vždycky mnoho a obzvlášť se nám líbily ty, které se nepřihodily nám.
Veliteli Karlovi se jednou soutěž jednotlivců v Karlovicích líbila natolik, že při ní brečel smíchy i do piva a po cestě domů prohlásil, že jenom kvůli té srandě stálo za to na soutěž jet.
 
Krásné vzpomínky
Tak běžel čas a přehoupl se rok 1968 a 1969. Někteří z družstva  odešli a přišli noví. Velitel Karel se ze zdravotních důvodů vzdal vedení soutěžního družstva. Pan Josef Slovák byl nahrazen panem Drozdem. Velitelem družstva jsem se dokonce stal já. Jelikož jsem neměl takovou autoritu jako Karel, dostatek zkušeností a známostí mezi hasiči, trpělivost prosit a shánět jednotlivé členy na cvičení, usoudil jsem, že bude pro spolek i pro mne lepší, když rezignuji. Že moje rozhodnutí bylo správné, potvrdil další vývoj. Soutěžní družstvo se po čase znovu dalo dohromady a úspěšně pokračovalo v činnosti.
Když jsem pak po letech vrátil i parádní uniformu, zůstaly mi jen krásné vzpomínky na dobu, kdy jsem byl aktivním hasičem.     

                   
                                     Jan Surý