Jdi na obsah Jdi na menu
 


Natálie Frydrychová miluje koně a požárnický sport

26. 9. 2013

Natálie Frydrychová je křehká dívka. Neváží ani padesát kilogramů, takže by v ní stěží někdo hledal hasičku. Přesto jí je. Zhruba rok. Za tu dobu sjezdila několik soutěží. Co je ale překvapující, už na té první se postavila na bednu. V klání O Pohár starostky města Rožnova pod Radhoštěm, která se konala na konci srpna, vybojovala s dobrovolnicemi z Tylovic v konkurenci deseti družstev třetí místo. „Měly jsme strach, že neobstojíme, vždyť jsme všechny byly na závodě poprvé. Ale požární útok se nám opravdu povedl,“ zhodnotila dvacetiletá Natálie Frydrychová.

Družstvo žen má Sbor dobrovolných hasičů z Tylovic poprvé po šestasedmdesáti letech.

Chytlo nás to. Budeme dál trénovat a bojovat o čelní příčky v tabulkách.

Prozraďte mi, jak jste se dostala k požárnímu sportu?

Přes svého přítele. On je hasič, a když jsme se seznámili, mluvil o požárním sportu často. Taky jsem s ním jezdila na závody a seznámila se s jeho kamarády, týmovými kolegy. Ti říkali, že v Tylovicích není družstvo žen, a že by bylo prima nějaké založit. No a protože na závody jezdily manželky přítelkyně většiny kluků, domluvily jsme se a začaly trénovat. Začátky nebyly lehké, moc jsme si nevěřily, ale chtěly jsme být dobré, aby se za nás nemuseli chlapi stydět.

Kolik vás je?

Sedm. V každém soutěžním družstvu musí být sedm žen.

V jakém věkovém rozmezí je vaše družstvo?

Od šestnácti do šestadvaceti.

Většina z vás asi studuje, některé určitě bydlíte na kolejích, je problém se sejít na tréninku?

Je to složité. Přes školní rok v týdnu určitě. O prázdninách ten problém nemáme a naštěstí většina soutěží bývá v létě, kdy můžeme trénovat. Naštěstí teď končí sezona, máme 5. října poslední soutěž v Podhradní Lhotě. A potom se budeme o víkendových dnech scházet v tělocvičnách. To bude naše zimní příprava.

Požární útok bývá mezi hasiči označován jako „královská disciplína“. Je to z toho důvodu, že se musí skloubit mnoho faktorů, vnitřních i vnějších, kterých je zapotřebí, aby se útok vydařil co nejlépe a v co nejkratším čase. Jaký je ten váš?

U holek v našem okolí se časy útoků, zaručující úspěch, pohybují mezi sedmnácti a osmnácti sekundami. My jsme zatím rády za časy kolem dvaceti sekund.

Jak vypadá váš trénink?

Potkáme se v tylovické Dolině, to je travnatý plac, kde mají kluci dvě buňky, které slouží jako klubovny a šatny. Chvíli si povídáme a pak vytáhneme čerpadlo, kterému se neřekne jinak než mašina a hadice a začneme trénovat. Nejprve skládáme spoje, protože to je dost náročné na čas a potom nám kluci načerpají do kádě vodu z Hážovky a běháme s hadicemi a stříkáme na terče.

Náplň práce jednotlivých hasičů je odlišná, ale musí při ní fungovat souhra. Popište prosím jednotlivé funkce...

Strojník, savice, košař, béčko, rozdělovač a dva proudaři.

Můžete přiblížit vaše vybavení?

Tak začněme u koše. Ten je kovový s výpletem a znemožňuje nasátí nežádoucího předmětu. Na něj navazují savice, které mohou být tvořeny dvěma či čtyřmi kusy. V případě dvou kusů dosahují každá délky dvou a půl metrů, v případě čtyř kusů má každá z nich metr šedesát. Ty musí být předem spojeny po dvou. Dále je zapotřebí tlakových přenosných hadic. Při útoku se využívají dva typy, Jedna je určená pro transfer vody přímo ze stříkačky. Ta je tedy napojena přímo na ni. Z druhé hadice putuje voda do rozdělovače, který směruje vodu na dvě strany do hadic zakončených proudnicí. Terče mohou být buď sklopné, pro přímý zásah proudem vody, kdy spínají časomíru, nebo jsou nástřikové, u kterých je třeba naplnit desetilitrovou nádržku a až poté časomíra sepne.

Ty role si měníte?

Ne, každá má svou pozici, podle toho, v čem je dobrá. Já třeba jsem v počátcích byla proudařkou, protože jsem dobrá na sprint, ale časem jsem zjistila, že běhat s hadicí je pro mě problém. Protože je těžká. A já kvůli tomu ztrácela cenné vteřiny. A tak jsem se posunula k mašině a přidávám plyn. A terče sestříkávají jiné borky.

Jak probíhá útok?

Po ukončení přípravy rozhodčí zkontroluje, jestli je vše v pořádku, a pokud ano, zdvihne bílý praporek a soutěžící jdou na startovní čáru. Po výstřelu vyběhnou k mašině, kde strojník startuje stříkačku a poté na ni našroubuje jednu savici. Mezitím košař na druhou savici nasazuje koš, který musí být minimálně jednou zavinutý, a spolu s druhým závodníkem nabírají vodu a tento závodník pak obě savice spojuje k sobě. Mezitím ostatní závodníci na základně spojují spojky hadic a vybíhají směrem k terčům. Závodník na postu béčka nasadí jednu koncovku hadice na stříkačku a s ostatními hadicemi vybíhá a snaží se je co nejvíce roztáhnout směrem k terčům. Závodník na postu rozdělovače napojí všechny koncovky na rozdělovač a poté, co doběhne do optimální vzdálenosti, čeká na blížící se vodu, aby mohla zavřít uzávěr a nechat tak proudit vodu do hadic. K hranici stříkání zatím dobíhají oba proudaři, zaklekávají a usměrňují proud směrem na terče.

Jak důležitá je přesnost?

Hodně, je nutné ji trénovat. Na druhou stranu jsou ale soutěže hodně o štěstí a o náhodě. Stát se může cokoliv. Když proudařky třeba prostříknou, ztratí dvě tři sekundy, i když mají jinak krásný čas výstřiku.

Jakým sportům jste se dříve věnovala?

Na základní škole jsem se věnovala přespolním běhům a volejbalu a basketbalu. A od sedmi let dosud jezdím na koni, protože máme doma jízdárnu. Mám dvě licence, na skoky a westernovou, ale už nemám moc času se tomu věnovat. 

Jakou školu studujete?

Ve Zlíně studuju chemii a technologii potravin.

Baví vás to?

Já jsem studovala rožnovskou zemědělku, takže ano, baví mě to. Myslím, že je to obor budoucnosti. Ale nejsem si úplně jistá tím, že to je obor pro mě. Původně jsem chtěla studovat zdravotnického záchranáře, ale nedostala jsem se.

To je hodně podobné s požárním sportem

Ano, to je pravda. (smích)

 Text a foto: Alexandra Buršíková, Spektrum Rožnovska