Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jan Surý vydal pokračování knihy Tož tak ide svět...

9. 8. 2017

bartosek.jpgQuasimodo                                                                                      
Když staříček Čtvrtina přišel jednoho dne z města domů, dostal totiž peníze a výjimečnou důvěru jít nakoupit, čekala jej u dveří babka.  Odebrala mu nákup, zkontrolovala, co přinesl a co zapomněl, a poručila:

„Sedni si! Ať ti možu cosi důležitého řécť!“

Stařík neodporoval, protože jej stejně bolely nohy, ale neodpustil si poznámku: „Co to mosí byť za novina, že máš strach ať mňa netrefí šlak stojaci?“

„Budeš dělať Quasimoda!“ vychrlila na něj babka.

Zůstal zaražený jak rezavý hřebík do zdi a přemýšlel, kde už cosi takového slyšel. Po delší chvíli mu v hlavě došlo, že se tak jmenoval kulhavý a hrbatý zvoník z Chrámu od Matky Boží v Paříži

„No pro mňa to néní žádná novina. Šak když nekdy ráno vstanu, tož si tak připadám. Su celý skrčený, šmatlavý, a když sa podívu do špígla, tož to takéj není žádná sláva. Hledí tam na mňa jakýsi starý škaredý chlap,“ odpověděl rezignovaně stařík. Protože hrozilo nebezpečí, že přestane věnovat pozornost babčiným novinkám, hned pokračovala: „ Před púlhodinú přišél súsed, donés klúč od zvonice, že sa všeci dva usnésli a tebe pasovali na zvoníka.“

„A prosím ťa jak na to přišli, že zrovna já?“, podivil se.

„To máš jednoduché: Furt sa staráš o to, po čem ti nic néni, píšeš jakési blbiny o dědině a každý ťa zná jako starého blázna, kerý sa dá naverbovať na všecko. A ke zvoničce to máš pár krokú,“ odsekla babka.

„A co Zdeněk, šak ten to dělá už štyryadvacet rokú?“ chytal se posledního stébla stařík.

„Zdeněk má hodně rokú a je včil zrovna v nemocnici,“ odbyla ho babka.

„Ale zvonění bylo vždycky dědičnú věcú rodin u zvonice a navěc, já ani nejsu katolík,“ namítal stařík.

„Dědičnú, nebo jakú, to je jedno! Včil už sa to tak nebere a ostatní nemajú čas, protože chodíja do práce a navěc zvonica je stejně obecní.  A lesti nechceš, aby ten zvyk v dědině  zahynúl, tož sa snaž! Toť máš klúč! Až sa Zdenek vrátí z nemocnice, pújdeš za ním na návštěvu, možná ti řekne, jak sa to dělává,“ rozhodně ukončila babka debatu.

Za týden, když se Zdeněk vrátil, šli i s babkou na návštěvu. Dozvěděli se o jeho špatném zdravotním stavu a hlavně důležité informace, kdy a jak je zvykem v dědině zvonit.

Zdeněk jej trochu uklidnil, že toho zvonění za rok moc není.

Neuplynul ani týden, sousedka z kopce došla s oznámením, že jí zemřela maminka.

Stařík vzal klíče od zvoničky a babku, aby pohlídala, aby bylo všecko podle místních regulí. Protože neměl možnost si odzkoušet, co zvon umí, chvílemi jeho počínání připomínalo, že se vzájemně se zvonem přetahují, kdo z koho. Nakonec zvítězil hrůzou zpocený stařík.

Další den už to bylo trochu lepší. A třetího dne byl dokonce od sousedky pochválený, že to už jakž tak vyznělo. Stařík byl rád, že je tradice zachráněna. Potom jej zas začala trápit zbytečná starost, kdo zazvoní jemu, až bude na odchodu on.

Když začal o svém problému rozprávět, babka jej rázně odbyla: „Měť tak tvoje zbytečné starosti a Rotšildovy peníze, to by býl opravdu problém. Víš ty co? Šak sa zas kdosi nájde! A tobě to už bude stejně jedno!“ 

Stařík uznal její pádné argumenty a pomalu se šoural po své práci. Cestou si cosi brblal o novém světě, kterému on nerozumí a už je tu stejně přesčas. Tož tak šel čas!

Úryvek z knihy Jana Surého Tož tak ide svět…
Kresba Vladimíra Bartoška  

(Vydáno v roce 2017 za podpory města Rožnova pod Radhoštěm jako pokračování první stejnojmenné knihy Jana Surého z roku 2009)