Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínka na Ladislava Nezdařila

31. 7. 2011

foto3t.jpg

Rodný domek básníka Ladislava Nezdařila v Tylovicích. Narodil se 8.2.1922. Studoval gymnázium ve Valašském Meziříčí a germanistiku na filosofické fakultě UK v Praze. Tam také působil jako profesor jazykové školy. Odborně se věnoval studiu literárních česko-německých vztahů. Napsal rozsáhlou vědeckou práci Česká poezie v německých překladech. V Mnichově vyšla reprezentativní německá antologie české básnické lyriky Der Herrgott schuldet mir ein Mädchen (Pánbůh mi dluží jednu holku), kterou sestavil s l. Demetzem. Již od gymnazijních let se rodák z Tylovic věnoval také poezii. Pod pseudonymem Jan Sutnar vyšla sbírka Tiché lásky… Nejznámější jsou jeho verše psané valašským nářečím Horní chlapci. Zachycují hluboký vztah básníka k rodnému kraji a jsou ojedinělým lyrickým obrazem života valašské vesnice od jara do zimy. 

Ladislav Nezdařil zemřel 15. 1. 1999 v Praze. Jeho básně ze sbírky Horní chlapci však žijí mezi námi. I díky moravskoslezskému skladateli a zpěvákovi Tomáši Kočkovi, který Nezdařilovy básně zhudebnil. Přinášíme Vám ukázku z jeho repertoáru:

Ladislav Nezdařil

Pozdravte ně tu jednu ves

Pozdravte ně tu jednu ves

a všecko řeknite jí,

v mém srdci kvete její bez

a bílý muškát její.

 

Pozdravujte ně za svítání

kamení, oves, len,

hrachor a slzy Marie Panny,

přesličku, pupavu, křen,

 

Ty plůtky vesnického kvítí,

lasičku, sysla, kmín,

ten čas, kerý ně svítí

praskavým drvem borovým.

 

A  pozdravte tu jednu pec,

co ně už nezavoní,

v mém srdci nepřestala pécť

a vúňa ide od ní.

 

Pozdravte střemchy na záhoně,

hřebíčky, řeřichu, hrach,

dvorky, gde bílé koně

dupajú zlatý prach.

 

Pozdravujte tu jednu stráň,

co roka nedožije,

v mém srdci její teskná laň

stříbrnú šalvěj pije.

 

Pozdravte krušpánkové chvojí

a puškvorcový chlum

a jasný sad, gde stojí

náš tichý starý dúm.

 

Pozdravujte tu jednu mez

a slúvko odkažte jí,

v mém srdci hoří eště dnes

to vosí hnízdo její.

 

Komory pozdravte a chlévy,

gdyž sněhy do ních dujú,

ovečku, kerá neví,

že zítra podřežú ju.

 

A pozdravte ten jeden hvozd

v téj straně za Kluzovem,

v mém srdci zpíve jeho drozd

a jeho datel klove.

 

Pozdravte ně tu jednu ves

a všecko odpusťte jí,

v mém srdci nepřestanů kvésť

ty křivé hlohy její.

 

Až z úzkých drnů na krchově

vyškubne pták múj smutný vřes,

zastavte se tam v tichém slově

a pozdravte tu jednu ves...

(Převzato ze sbírky Ladislava Nezdařila Horní chlapci)